Pomalé rodičovství/Slow parenting

Většinu času nikam s kolouchama nespěcháme. Za ty roky jsem schopná celkem úspěšně odhadnout, jak dlouho nám bude trvat vykopat se z domu včetně jednoho až dvou převlečení nás všech tří - jsme totiž ženské;-) a kontroly, zda máme plyšáka, který má tu čest s námi vyrazit ven a pitíčka a mňamičky, telefon atd.

Cestou ze školky na hřiště, na zmrzlinu, na nákup nebo třeba na poštu nás opravdu nic nehoní. Ani s návratem domů skoro nikdy nechvátáme.

Ale kolikrát řeknu: Ello, pojď! Dělej! Honem! A kolikrát z toho je to opravdu opodstatněná pobídka. Když se nad tím zamyslím, tak možná při přecházení ulice, kdy zelená trvá asi 5 vteřin. Podvědomě jsem tušila, že to asi není úplně OK. A pak jsem si přečetla článek v Boston Globe o tzv. pomalém rodičovství (slow parenting) a rozhodla se zkusit to změnit. Bude to těžké, zvyk je železná košile. Ale budu se snažit o stošest.

Kolouchové mají svoje tempíčko a já zase svoje. Proč se tedy někdy nepřizpůsobím já jim. Půjdu pomalu jako oni s čistou hlavou a nebudu přemýšlet, co všechno ještě musím udělat, až přijdeme domů. Jen tak se budeme společně courat, budu si užívat, jak jsou šťastné a bezstarostné. 

Slow parenting

Most of the time the girls and I are not in hurry. After few years I am able to pretty accurately estimate how much time we need to get out of the house, taking into account one or two changes of clothes for all three of us (we are women;-),  and making sure we have the toy that is privileged to join us and the drinks and the snacks and the phone, etc. 

 

There is really nothing that needs to hurry us up when going from the kindergarten to the playground, for an ice cream, shopping or maybe to the post office. We do not even need to hurry when going home. 

 

But how many times do I say: "Ella, come on! Hurry up! Quickly!"? And how many times is it really a justifiable command? When I think about it then perhaps only when we are crossing the street where the green light lasts approx. 5 seconds. Already, I unconsciously had a feeling that is not OK. And then I read an article in the Boston Globe about slow parenting and I decided to try to change myself. It will be difficult - old habits die hard. But I will try really hard. 

 

Kids have their own pace and I have my own. Why do I not adapt to theirs? I will go slowly like them, clearheaded and I will not think of everything I have to do at home. We will just wander around together and I will enjoy how happy and carefree they are.